HISTORIE

                        
 

Výmarský ohař patří k vývojově nejstarším kontinentálním ohařům. Tak jako u všech velmi starých plemen, nelze předky spolehlivě vystopovat.
Existují přinejmenším dvě teorie. Soudí se, že mezi předky výmarských ohařů jsou nověji krátkosrstý ohař, pointr, pravděpodobně modrá ulmská doga, přičemž však jejich původ sahá až k dnes již vyhynulému vodiči-Leithund. Vnější vzhled psa a tvar lebky ostatně zcela jasně ukazují na brakýřovité předky. Hovoří se i o černých barvářích sv. Huberta. Jejich dědictvím by byla i nejcennější lovecká vloha výmarských ohařů pro práci s nízkým nosem na stopě a ostrost.
Druhá verze předpokládá původ výmarských ohařů pouze z jediného předka, z výchozího typu hnědě zbarveného starého německého ohaře a změnu barvy vysvětluje náhlou mutací, utvrzenou potom selektivním chovem na tento stříbrošedý tón.

Výmarští ohaři prosluli svými vynikajícími loveckými vlastnostmi, z nich nejvíce ceněna byla právě vloha pro práci z nízkým nosem na stopě, což umožnilo myslivci přiblížit se zvěři na tak blízkou vzdálenost, která umožnila jistou ránu. Dále pak ostrost a ostražitost. To ostatně využívali i hajní, kteří oceňovali pomoc výmarského ohaře při obraně proti pytlákům. Střední stav mysliveckého personálu se také zasloužil o to, že ve středním Německu se plemeno značně rozšířilo. Tyto vlastnosti si výmarský ohař vesměs zachoval až do dnešních dob. Původně lovil velkou zvěř jako vlky, medvědy a divočáky, ale později, když v důsledku civilizace začala mizet velká zvěř, byl přizpůsoben k vyhledávání a přinášení pernaté zvěře.

I o původu výmarského ohaře je mnoho dohadů. V roce 1631 namaloval A. van Dyck prince Ruprechta z Falcka s jedním stříbrošedým psem s bílou skvrnou na hrudi a dlouhým ocasem. Pes odpovídá velikostí a typem dnešnímu výmarskému ohaři. Tím však žádným způsobem nemělo být řečeno, že by již tehdy bylo plemeno chováno jako čistokrevné; obraz však ukazuje, že stříbrošedá barva se vyskytovala u ohařů již v 17. Století.

H. Zimmermann, "Lexikon der Hundefreunde" 1934, vidí ve výmarském ohaři nejstaršího německého ohaře, který starému vodiči, tehdy brakýři, stál nejblíže. Na důkaz pro svou teorii pokládá sklon k bílým znakům a k červenožlutému nádechu na hlavě a nohách, a také sklon ke stočeným slechům.

Podle K. Brandta měl na konci 18. Století vévoda Karel August ze saského Výmaru zkřížit krátkosrstého německého ohaře s anglickým pointrem. Z tohoto spojení vyšel stříbrošedý pes, který se stal předkem výmarských ohařů.

Saskovýmarský arcivévoda Karel August byl vysloveně temperamentním mužem. Goethe o něm říká: "Velkovévoda byl démonické povahy, plný neohraničené činorodosti a nepokoje, takže mu byla jeho vlastní říše příliš malou a to největší mu bylo nejmenším". Jeho "démonická povaha" se projevovala mezi jiným také na lovu. S Goethem cestoval roku 1792 do Francie, kde se obeznámil s francouzskými metodami lovu. Prý dovezl po svém návratu do Výmaru šedé francouzské psy, kteří se pak stali známými pod názvem "psi Karla-Augusta". Příbuzenskou plemenitbou pak byl upevněn typ těchto psů. Co si o této teorii myslet, to nevím. Jistotou však v každém případě je, že se ve Francii nikdy nevyskytoval takový zvláštní stříbrošedý ohař. Proslavení "grifoni krále Ludvíka Svatého" byli hrubosrstí a nestříbrošedí jako výmarští ohaři, nýbrž takzvaní modří bělouši. Teorie o francouzském původu výmarského ohaře stojí každopádně na vratkých základech.

Podle jiné verze (E. Ilgner, 1902) prý Karel August psy poznal u knížete Esterházyho a Auersperga při své cestě do lázní v Teplicích na Moravě, pod dojmy jejich mnohostranných výkonů jich nakoupil více a přivezl do Výmaru. Potomky těchto psů rozdával dál myslivcům, kteří mu byli blízcí, takže se psi postupně rozšířili ve Výmaru a Durynsku. Ale také k této teorii schází přesné údaje. E. Ilgner se odvolává ve svých zprávách na jednoho starého myslivce z Durynska, který řekl, že staří výmarští ohaři jsou bílí s velikými houskově žlutými plotnami.

Přesnější údaje získáme teprve v roce 1870. Tehdy choval výmarské ohaře svobodný pán Wintzingerrode-Knorr-Adelsbarn. Obraz z let 1871/1872 ukazuje ležícího výmarského ohaře z chovu svobodného pána. Pes je tmavošedý a má téměř černé vzezření.

Ve stejné době choval ve Výmaru malíř L. Lindblohm stříbrošedého výmarského ohaře, dochována jsou jména jeho chovných psů "Bravo I Lindblohm" a "Hektor ll Lindblohm".

Po K. Brandovi choval od roku 1884 pravidelně výmarské ohaře také úřední rada Pitschke-Sandersleben, největší chov však měl v té době P. Wittekop v Hachenhausenu.

První výmarští ohaři se na výstavách objevili okolo roku 1880. V Berlíně jich bylo v roce 1880 vystaveno 14. Tehdy mohly být rozlišeny tři různé kmeny:
1.Sanderslebenský z chovu úředního rady Pitschkého, Sandersleben
2.Weisenfelský z chovu O. Bacha
3.Durynští ohaři z výmarské oblasti
Weisenfelští psi byli o něco jemnější a elegantnější než starý typ, který byl prezentován durynskými psy. Sanderslebenští psi stáli mezi starým a moderním typem.

Roku 1894 volal Hegewald po založení speciálního spolku, nejprve však neměl žádný úspěch. Teprve v roce 1879, kdy stanovila "delegovaná komise" znaky pro některá plemena německých ohařů, výmarský ohař byl zanesen do chovné knihy "Klubu Kurzhaar" jako modrá varieta německého krátkosrstého ohaře. Dne 20.6.1897 se dospělo k tomu, že v Erfurtu byl na závěr jedné výstavy založen "Spolek pro chov výmarského ohaře".
Zároveň však byly založeny konkurenční spolky a vedly se prudké spory o jediné správné barvy výmarského ohaře.

Po první světové válce shromáždil major Herber ještě zbytky plemene a začal pod heslem "výmarský ohař je aristokratem mezi loveckými psy" s budováním nového chovu.

Jako snad jediný lovecký pes se výmarský ohař podroboval za účelem nabytí způsobilosti k chovu zkoušky ostrosti na člověka. Chtěl být hned od počátku nejen psem loveckým, nýbrž také dobrým, nebojácným obranářem.

Vyžadována je dnes pro psa výška v kohoutku 59-70 cm, pro fenu 53-63 cm, stejně jako v prvním standardu z roku 1896, který požadoval takovou "správnou výšku ohaře".

Prostřednictvím Hegendorfa a mysliveckého rady Stockmeyera přišli výmarští ohaři do Rakouska, kde byli chováni v psinci "Grafenegg" hraběte Ratibora, a velmi brzo se těšili velké oblibě, takže občas bylo v Rakousku více výmarských ohařů než v Německu.

V roce 1929 Američan Howard Knight, společně s několika dalšími nadšenci, položil základy chovu výmarských ohařů v USA. Tam se velmi rozšířili a doznali značné obliby, ani né tak jako psi lovečtí, ale jako příjemní veselí společníci rodiny. Dnes žije v USA více než 3/4 z celkového počtu psů tohoto plemene na světě.

V roce1953 se výmarští ohaři poprvé objevili na Cruftově výstavě v Anglii, mnozí z nich importovaní ze Spojených států.

Do Českých zemí se výmarští ohaři dostali kolem roku 1910, byli však převážně v rukou cizí šlechty. K nejznámějším českým chovatelům patřil lesmistr Richard Tománek od Prostějova, který přivezl v roce 1922 psa a fenu. Absolvoval s nimi různé zkoušky. Psi svými vynikajícími výkony budili obdiv. Zvláště dobrých výsledků dosahovali při dohledávkách postřelené zvěře, jak dokládají zachované záznamy. V dalších letech se výmarani objevovali pouze ojediněle. V roce 1950 obnovil chov výmarských ohařů v českých zemích MUDr. Jan Fiala z Jindřichova Hradce a na Slovensku Koloman Slimák z Nového Mesta nad Váhom. Těmto dvěma obětavým chovatelům a jejich následníkům musíme být vděční, že chov výmarských ohařů u nás nezanikl, ale slibně se rozšířil. Výmarských ohařů však bylo stále málo, nedalo se mluvit o intenzivní chovatelské činnosti, a proto byl jejich chov přičleněn ke klubu německých krátkosrstých ohařů. Se stoupajícím zájmem o plemeno se projevila v roce 1959 nutnost založení samostatné chovatelské skupiny výmarskýc h ohařů při klubu KO. Brzo se podařilo podchytit asi 150 majitelů výmarských ohařů. Práce skupiny se slibně rozvíjela a zájemci neustále přibývali. Po vyjasnění některých problémů byl 21. Prosince 1966 založen samostatný klub výmarských ohařů. Hned na počátku se řešilo, zda nadále chovat pouze výmarské ohaře krátkosrsté, či se snažit o rozšíření dlouhosrstých a zachování hrubosrstých, kteroužto variantu srsti v ostatních zemích neměli. Po důkladném projednání bylo rozhodnuto chovat i nadále všechny tři variety srsti, každou však samostatně. Pokud bude nutné do dlouhosrstých či hrubosrstých přikřížit krátkosrstého, potom budou potomci vždy vedeni jako dlouhosrstí nebo hrubosrstí, nikdy nesmí být zařazeni mezi krátkosrsté. Obdobné diskuse byli vedeni v Německu již kolem roku 1900, kdy byli výmarští ohaři rozdělováni na plnokrevné a polokrevné. Jako polokrevní byli uváděni právě dlouhosrstí jedinci. Horší situace byla v chovu hrubosrstých výmarských ohařů, poněvadž tuto varietu srsti nikde jinde nechovali.
Jedince této srsti vyšlechtil Koloman Slimák. Při dalším chovu bylo nutné používat úzké příbuzenské plemenitby. Koloman Slimák se svými spolupracovníky plemeno rozšířil a dovedl až k uznání FCI jako samostatné naše národní plemeno. Tak vznikl slovenský hrubosrstý ohař. V porovnání s předcházejícími druhy srsti byla situace u krátkosrstých výmaranů mnohem lepší. Zde se velmi příznivě projevil vliv dalších importů, které se v dalším chovu výrazně prosadily. Vytvořili se tři samostatné krevní linie. V prvé řadě to byla linie našich domácích psů, zastoupena Adarem z Domášovských lesů, který vedl krev psů k nám dovezených ve dvacátých letech. V roce 1967 bylo rozhodnuto, že každý pes, který bude zařazen do chovu, musí absolvovat klubové všestranné zkoušky.